Nejen kvůli samotným partnerům, ale i kvůli dětem. Nesouhlasím s některými moderními postoji, které sňatek vnímají jako přežitek, který nic nepřináší. Naopak, podle mě člověk uzavřením manželství dává tomu druhému na vědomí, že mu absolutně důvěřuje a že s ním počítá. A to není málo.
Přesto, že mám k svatbám více než pozitivní vztah, založit si vlastní svatební agenturu rozhodně nebyl můj životní cíl, ke kterému by mé kroky od malička směřovaly. I když na druhou stranu, když se za sebe ohlédnu, možná jsem měla karty rozdané už v dětství. Vyrůstala jsem jako hospodská holka na horské chatě Kohútka, kde tatínek pracoval nejprve jako kuchař, později jako provozní a nakonec rodiče chatu koupili. A právě zde jsem získávala první zkušenosti. A když jsem studovala střední hotelovou školu, byla mi tato praxe velmi k užitku. Postupně jsem v našem rodinném hotelu převzala otěže provozní a tehdy poprvé jsem se rodičů ptala, proč zde vlastně nepořádáme svatby. Pořídila jsem nutné dekorace k výzdobě a za sezonu, která trvala od června do září, jsme už zvládali tak osm až 10 svateb. Moc mě to bavilo. Přesto mě tehdy vůbec nenapadlo, že bych se někdy svatebním obřadům věnovala na 100 procent. Když jem v rámci školy měla nastoupit na povinnou praxi, chtěla jsem ji absolvovat jinde než v našem rodinném hotelu, abych získala nové zkušenosti. Podařilo se mi dostat do hotelu Hilton. V tu dobu jsem byla přesvědčena, že mou pracovní náplní bude řízení podniku. I proto jsem začala studovat Vysokou školu finanční a správní, obor řízení podniku a podnikové finančnictví. Během studia jsem stále vypomáhala v našem hotelu. A protože jsem se na škole zamilovala do spolužáka, rozhodla jsem se kvůli němu zůstat v Praze a už se na Moravu natrvalo nevrátit.
Jenže ke svatební agentuře vedla ještě dlouhá a trnitá cesta. Po absolvování vysoké školy jsem totiž nemohla najít práci. A vypadalo to opravdu hodně bídně. Za to, že se mi tehdy podařilo vystoupit z bludného kruhu, vděčím své kamarádce. Ta mi totiž řekla, že mě stejně nevidí na pozici, kdy mě někdo řídí, že se mám zajímat spíše o práci v eventové agentuře, kde budu mít na starosti pořádání různých akcí, které naopak budou v mé režii. Poslechla jsem ji a rozeslala několik životopisů. Hned z první agentury, svatební, se mi ozvali. Po dvou letech mě jeden z klientů požádal, abych mu za jeho peníze rozjela vlastní svatební agenturu, kterou jsem pak vedla až do chvíle, kdy jsem zjistila, že čekám dítě. Ještě v těhotenství se mi naskytla příležitost odkoupit od kamarádky její svatební salon. Tehdy jsem ale zjistila, že je to nad mé síly. Přesto jsem se nechtěla jen tak vzdát a i v pokročilém stupni těhotenství jsem prala ve vaně svatební šaty, ale věděla jsem, že tohle není to, co chci dělat. Po porodu jsem napsala na Facebook, že nabízím služby svatební agentury a v tu chvíli to zapadlo do sebe a já konečně začala dělat to, co mě baví.
Když se lidem postarám o jejich vysněný den a vidím jejich spokojené tváře, jako mávnutím proutku zapomenu na všechna ta úskalí, která tomu předcházela. A vím, že to, co dělám, má smysl. Sama jsem si organizovala vlastní svatbu a i když byla skvělá, vím, kolik nervů je s tím spojených. Chci, aby si něvěsty a ženichové svůj den užili a většinu starostí mohli něchat na někom, komu věří. A když si zvolí mě, těší mě to dvojnásob. Snažím se svým klientům splnit každé přání tak, aby jejich svatební den byl pro ně opravdu tou jednou z nejhezčích životních vzpomínek. Protože věřím, že vstup do manželství si to zaslouží. To, zda spolu ti dva zůstanou celý život, nijak neovlivním a je to jen na nich. Se svatebním obřadem ale ráda pomůžu a věřím, že krásný start do manželství může párům v jejich dalším společném životě trochu pomoci. Přinejmenším si mohou v těžkých chvílích vzpomenout, jak hezké to na začátku bylo a připomenout si tak, proč se vlastně své životy rozhodli spojit v jeden.